Ze života

FacebookTwitter

Karel N.: Konečná

Všechno to začalo vlastně děsně pozitivně. Dlouho jsem nemohl v našem městě najít práci, tak jsem rozhazoval sítě dál, a za nedlouho jsem dostal pozvání na pohovor
do jedné etablované firmy z Prahy. Chtěl jsem si být jistý, že tam budu včas a v pohodě, tak jsem pro jistotu poprosil kamaráda, jestli bych mohl přijet do Prahy den předem
a přespat u něj.

Všechno probíhalo podle plánu, byl jsem ubytovaný, připravený, jen mi najednou zbyl
k dispozici volný podvečer, tak jsem vyrazil na procházku do ulic velkoměsta. Byl krásný letní den, tak jsem si udělal tour přes hospodské zahrádky po Starém Městě a Malé Straně, a vždycky si dal jednu „malou dvanáctku“. Jídlo jsem chtěl nechat na doma, protože bylo všude dost drahé, takže jsem v rychlém sledu absolvoval, aniž bych
si pořádně všimnul, 10 malých piv na lačno. Brzy jsem se cítil úplně vyřízený a taky
už dost opilý, tak jsem nasedl do tramvaje směr domů. Na konečné mě probudil řidič
a vyhodil mě ven, to už mi bylo dost špatně. Nasedl jsem do jiné tramvaje, kam jede, jsem neřešil, na konečné mě zase probudil řidič, jenže to už jsem nemohl vstát, chvíli
na mě řval, ale pak jsem ztratil vědomí. Kombinace horka, hladu a kaskády piv dokonala svoje dílo. Probudil jsem se druhý den na záchytce, pohovor jsem pochopitelně prošvihnul, a když se ptali, kde jsem byl, zbytkový alkohol v mojí hlavě bezelstně přiznal, „na záchytce“. Následovalo akorát strohé: „Aha. Díky. Na shledanou.“ A zase jsem byl
na konečné.

 

Radka H.: Smutné Velikonoce

Je mi 38 let a bydlím v menší vesnici. Velikonoce pro mě vždycky představovaly spíš problém než zábavu, a dopředu jsem mívala zkaženou náladu. Ne že by mě nebavilo
si nazdobit byt nebo namalovat vajíčka, ale chlapi, kteří chodí u nás po vsi, brali Velikonoce vždycky hlavně jako příležitost, jak nám opravdu pořádně nařezat a taky
se opít.

Když jsem už třetím rokem chodila s Pavlem, pochopila jsem, že je to pro každého „normálního” chlapa ze vsi něco jako společenská povinnost, do které se navzájem hecují. My jsme navíc jeden z posledních baráků na vsi, takže když k nám celá ta banda vtrhne, mají už pěkně v hlavě a moc se nekontrolují. Rány pomlázkami, které si vyrábějí pěkně čerstvé, šíleně bolí. Vždycky jsem to odnesla strašlivými jelity, ale ten rok
se to celé nějak vymklo.

Když k nám dorazili, půlka z nich na tom byla už dost špatně, což způsobilo, že rány byly ještě surovější než obvykle. Dokonce mi na jednom místě praskla kůže a já se neubránila slzám, a oni se ještě smáli. Pavel se na mě ani neusmál. Skoro jsem ho nepoznávala. Vlastně jako by zíral skrz mě a byl neuvěřitelně bledý. Pak už to šlo ráz na ráz – chvíli divně chroptěl, pak upadnul, pozvracel se a ztratil vědomí. Okamžitě vypukla panika, nikdo jsme si pořádně nevěděli rady, a když dorazila sanitka, už nebylo komu pomoct. Pavel zemřel na akutní otravu alkoholem, bylo mu 29 let.

Od té doby už uplynul nějaký čas a rána se částečně zahojila, ale stále ještě každé velikonoční pondělí probrečím.

 



Související články